Úvodní stránka>Odešli na druhý břeh :'( / Left to other riveside :'(>Matis PotkanViv

Matis PotkanViv

Do kapsy

Kapesní chlupáček, co nejraději buráček.

Mrňousek rozmilý, co usne za chvíli.

Takto jsem Tě poznala, nad povahou plesala.

Každý Tě měl rád, nikdo se Tě nemohl bát.

Hnedle si tě muchlovali, s Tebou všeci radovali.

Báječný kluk, zlatíčko, co nezlobil aň maličko.

Vegetovals s Oskarem, celý život při starém.

Jak dospěl jsi překotně, dostals nápad- na plotně

pokradl jsi hrnec vřelý a z něj brambor celý.

Od té doby jsi byl vzorný, za pohlazení vždycky hodný.

Jednou jsem Ti drápky ostříhala a na Tebe naléhala.

Šeptem jsem Ti oznámila na celé čáře: „Tak a jdeme do stacionáře“.

Tenkrát jsi ještě nevěděl, jaký na Tebe byl úděl.

Ale úděl se ti zalíbil, ty nemocné děti do jednoho sis oblíbil.

A ony zajisté i Tebe, po tom všem nás dušička nezazebe.

Pomohl jsi dětem rozhýbat prstíčky, zahříval jsi i dětské kotníčky.

Radovaly se z Tvé srsti plyšové, takovou mají jen velveteen myšové.

„A kdy k nám zas přijde Matýsek?“, ptávaly se děti, když uháněly na písek.

Poté přišla nová práce, paničce je líto vzdát se.

Vzdát se těch hezkých chvílí, kdy dětská srdce radostí bijí.

Návštěvy jsi začal vítat, dvířka klece pootvírat.

Za každičké pohlazení vděčen jsi byl, jak nikdo není.

Ke stáru jsi v náručí milerád chrupal, nevadil Ti rámus, když kolemjdoucí dupal.

Ty jsi spinkal a nejede vlak přes to ani zamák.

I když Tě postihlo mrtvice přítěží, a Tvé nožičky už s lehkostí neběží,

jsi Ty ten mazlíček, chlupaťoučký uzlíček,

co miluje pohlazení, velebí do výšin veškeré mazlení.

Jedno ráno smutně znovu jsem poznala jak hořce a zle chutně

je přijít o přítele, jenž strávil se mnou krásné chvíle.

Já tehdy přišla o Tebe, u srdíčka mě zebe.

Tolikrát Ti poděkovat, málo je nastokrát.

Málo je i natisíc, zasloužil bys snést k nohám všechny hvězdy i Měsíc.

Všem, co Tě znali, chybíš, a navždy vděční budou, že mohli kus života strávit s Tebou…

Věnováno Matýskovi

na věčnou památku...

Náš milovaný Matýsek, oživlý kapesní plyšáček odešel na Druhý břeh dne 26. ledna 2013 ráno v krásném věku 2 let a sedmi měsíců. Usnul. Měl modré nožičky a drápky, nejspíš zemřel na selhání oběhově-pulmonální činnosti, jež často postihuje jinak zdravé staroušky.

Matýsek byl senzační, bezvadný mazlík, hadráček a terapeut. Několik měsíců jsem s ním docházela do stacionáře pro postižené děti, kde díky Matýskovi děti rozvíjely jemnou motoriku rukou a prstů a také si léčily pochroumanou dušičku a sebedůvěru. Matýsek byl perfektní pro takové věci, děti ho milovaly a on miloval děti. Nikdy se u něj neobjevil ani náznak dominance, v životě nebyl ani na chvilku protivný, byl to submisivní a naprosto vyrovnaný kluk s vytříbeným chováním.

Všem učarovala nejen jeho povaha, ale i nádherná velveteen srst, na kterou mohl být hrdý. Ke stáru srst sice prořídla, jako každému stařečkovi, ale Matýsek neztratil ani ždibec ze své pověstné povahy a mazlivosti. Moc mě mrzí, že neměl žádné potomky, i když jsme moc chtěli, žádná samička s Matýskem nikdy nezabřezla. Když ho postihla mrtvice, nijak ho to nezaskočilo, kromě hlavičky na stranu a trošku nakloněného tělíčka to byl pořád náš úžasňák Matýsek. Tak moc bude chybět a to nejenom mně...

Matýsku, děkuju, že jsem měla tu čest prožít s tebou kousek svého života. Nikdy nezapomenu...