Ukončení aktivního chovu

Po událostech posledních týdnů jsem se rozhodla ukončit aktivní působení v chovu potkanů. Vrh O3 tak měl být naším posledním vrhem narozeným s “příjmením” Od Pekelného Strážce. Naprosto neočekávaně se naším posledním vrhem ale stal vrh P3, který nebyl v plánu.
Důvodem mého rozhodnutí není nic jiného, než naprostá ztráta důvěry v lidi okolo potkanů. Mluvím jak o některých chovatelích, tak o mnohých mazlíčkářích.

Událo se dost nepěkných věcí v souvislosti s potkany a moje psychika tím velice utrpěla.

Nelíbí se mi, že mezi námi existují ChS, které mají nemocemi promořené chovy a pořízení mláděte od nich mnohdy znamená, že začnou umírat zvířata z původní domácí skupiny. Řešení dlouhodobě žádné, u klubu se nikdo ničeho nedovolá. Mnoho spolehlivých lidí takto přišlo o své mazlíčky, poctiví chovatelé takto předčasně přišli o své odchovance v nových domovech. Dnes už odběr mláděte z některých ChS je rizikovější, než z kdejakého zverimexu. Nikdy jsem si nemyslela, že toto řeknu. Ale dnes to říkám.

Nebudu součástí něčeho, co pro mě již není důvěryhodné. Nebudu podporovat chov způsobem, který nehledí na zdraví zvířat a zcela pošlapává poslání, které si sami chovatelé kdysi předsevzali a které stále hrdě hlásají- tedy že bedlivě sledují zdraví svých zvířat a celých linií a že udělali vše pro to, aby jejich mláďata byla zdravá klinicky i geneticky.  Když už tyto pravidla a cíle pro některé z chovatelů ve skutečnosti neplatí, proč bych měla před tímto chováním zavírat oči, dělat, že se nic neděje? Styděla bych se sama před sebou. Je mi moc líto několika fajn lidí, kteří měli x let potkaní skupinu se zvířaty od několika různých chovatelů a teď mají místo osmi, deseti miláčků stěží dva a k tomu marody, které musí nechat dožít... A to proto, že uvěřili, že vzít si mládě z letité chovky je sázka na jistotu.

Kapitolou sama pro sebe je chování některých lidí mazlíčkářů, jejich krutost a povaha á la Jeckyl & Hyde. Neustále řeším průšvihy, které způsobí svou nezodpovědností, hloupostí, krutostí, ignorací lidé, kteří ze sebe zpočátku dělali dokonalé majitele pro moje mláďata. O několik svých milovaných odchovanců jsem přišla díky lidem, kteří je utýrali. Několik potkanic se vrátilo domů v žalostném stavu (ne jen z mého chovu, ale i cizí), nemocné, vychrtlé, s nekrotickými nádory… Lítám, s prominutím, jak dement mezi gripováním seriálu, stříháním psů v salonu ve Svitavách a veterinou. Věřte, že spát 4 hodiny denně a k tomu fungovat na 300% procent, když žiji sama a nikdo mi s nemocnými a týranými potkany nepomůže, není nic, co byste chtěli taky zažít. Sešlo se po karanténě kvůli koronaviru až příliš mnoho práce najednou a do toho řešit jeden potkaní průšvih za druhým... to opravdu jednoho vyšťaví na pokraj všech sil.
Proč si třeba nějaký údajně začátečník " pan dokonalý" pořídí dvě potkanice, nechá si je dovézt na půl cesty k odběru a za dva dny jdete do práce a máte od něj 18 zmeškaných hovorů během 2 hodin, kdy nejste u telefonu? Když voláte nazpět o pauze, ječí na vás jak prokoplej, že ty bestie strašně smrdí a že jestli si pro ně okamžitě nepřijedu do Valaškého Meziříčí, tak je vypustí do lesa... Je tohle normální? Domů si vezu dva vystresované, rozklepané uzlíčky, skoro je nepoznávám. Za pár dalších dní jedné z nich podezřele roste břicho... za tři týdny od příjezdu holek zpět domů je v hnízdě 11 plešatých křiklounů... Chápete tohle někdo? Je lhaní a psychopatické chování snad už běžnou součástí mezilidské komunikace?

Přestože podmínky naší kupní smlouvy na potkaní prcky jsou velice přísné, jsou lidé, kteří si z nich nedělají vrásky. Naslibují hory doly medovými hlásky a za nějakou dobu se dozvím o nějaké katastrofě, kterou zavinili. Nevím co se děje se světem, ale nejspíš se zbláznil. Za 11 let, co chovám potkany, jsem se nesetkala s takovou koncentrací nejrůznějších průšvihů a sprostých podrazů během několika málo týdnů.

Potkanářský svět se vydal špatným směrem a já nehodlám být toho součástí. Nebudu přehlížet počínání některých nezodpovědných “kolegyň” a některých “mazlíčkářů”, ze kterých se dříve či později vyvrbí tyrani. Nejsem na světě proto, abych byla SLEČNA ŘEŠITELKA a skákala kolem tlupy ignorantů a trýznitelů a zachraňovala vše, co se ještě zachránit dá. A už vůbec nehodlám dělat lidem blbce.

Když je nedostatek těch spolehlivých a odpovědných majitelů, když řady chovatelů, kterým jsem ještě ochotná věřit, se závratnou rychlostí tenčí, nemám nejmenší důvod odchovávat mláďata. Vždy jsem chtěla do chovu přispět dobrou krví zvířat a dělat lidem radost tím, že si pořídí z mého chovu nového člena rodiny. Pár let to fungovalo, ale poslední dobou jsou nějaké "erupce na Slunci" a lidi se zcvokli.

Moje zvířata jsou pro mě rodina, jsou mými sny, mou nadějí a svým způsobem jsou i mým životem. Chov mě vždy bavil, naplňoval můj volný čas a mnoho let jsem pracovala na svých záměrech. Radovala jsem se z každého vrhu těch ošklivoučkých, plešatých a slepých žížalek, které pískaly a pomlaskávaly z hnízda. Pozorovala jsem jejich proměnu v ochmýřené housenky, poté v rozkošná chlupatá stvoření, která otevřela svá korálková kukadla a se zájmem mi šplhala do dlaní. Znáte ten pocit, když si na vašem klíně 10 malých tvorečků ustele, něžně vám oždibují nehty a po chvíli s důvěrou usnou? Pozorovali jste někdy jejich vzdouvající se tělíčka, hrabání těch titěrných nožiček do prázdna, jak divoké sny se jim zdály? Přenášeli jste do hnízda spící mláďata, která usnula zrovna tam, kde jim tělíčko upadlo? Krmili jste jahodami ze zahrádky přetlačující se partu sourozenců, kteří si cpali do tlamiček a táhli jahodu dvakrát větší, než jsou oni sami? Šeptali vám do ucha tajemství, která znají jen oni, naslouchali jste jejich dechu a tlukotu srdíček? Loučili jste se s nimi, když jste je pokládali do cizí přepravky? Vložili jste někdy důvěru do člověka, který zničil vaše sny tím, že utýral toho tvorečka? Nedopustím, aby ještě nějaký Pekelníček trpěl v rukou tyrana.

Potkani mě hodně naučili. Třeba trpělivosti, naučili mě, že vše má svůj čas a vše přijde tehdy, kdy to přijít má. Naučili mě citu pro jedinečnost každého tvora, ať je, jaký je. Naučili mě přijmout skutečnost takovou, jaká je. Netřeba se vším souhlasit, důležité je to prožít a nějak se k té skutečnosti postavit čelem a nestrkat hlavu do písku. Naučili mě, že ač jsou malí a žijí jen krátce, umí si svůj život naplno a beze zbytku užít a když přijde jejich poslední chvíle, tak ji prostě přijmou a odejdou. Ať zemřou tiše ve spaní, nebo s nimi musím na cestu poslední já a veterinář s injekcí, vždy vědí, co je čeká a přesto se nebojí. Nějak cítí, že jejich cesta pokračuje tam na Druhém břehu... "A co má být, člověče?", pomyslí si potkan, který právě vydechl naposledy, "Vždyť jdu jen tadyhle vedle, však za mnou taky jednou dojdeš, máš mě přece rád"...

Naučili mě umění loučení.

A tak děkuji svým potkaním láskám, že mi dali mnoho dobrého pro život. Loučím se s pískotem v hnízdě, loučím se s výstavami, loučím se s vypisováním rodokmenů. A vím, že Vesmír časem vše nějak urovná. Nebudu veřejně vykřikovat jména hříšníků, aby se je jedni snažili ukřižovat a druzí za ně orodovali. Ne... Vesmír to zařídí sám, až to přijde celé k bodu zlomu. Těm poctivým potkanářům se svědomím a citem jen popřeju hodně sil a zdaru.

Snad se za ta léta mého chovu dostalo jeho poselství aspoň k několika málo lidem, kteří mu chtěli naslouchat. A těm také nesmím zapomenout poděkovat. Těm všem, u kterých byli a jsou Pekelníčci milovaní a s láskou opečovávaní od první chvíle až do té poslední. Děkuji vám.