Jak šel čas...

Tak a je tu prosinec. Ve světě a v nás samých se dějí zejména za poslední rok hodně velké změny. Někdy máme pocit, že jsme uvíznutí v jakémsi svěráku, který nás drtí a mačká a my nevíme, jak z toho ven. Na dohled je Slunovrat, který bude letos energeticky "enormní", to už myslím všichni cítíme tak nějak v kostech. Věřím však, že jakmile se náš pozemský čas překlopí do věku Vodnáře, věci se začnou jakoby skládat a usazovat na své místo. A tak si říkám, že ještě máme chviličku času na ohlédnutí se za tím, co bylo, a s láskou a smírem se v klidu pomazlit a rozloučit s minulostí. Vodnář nám "nalije čistého vína" a my budeme připraveni vykročit do nových okamžiků. Začneme konat a tvořit vědomněji, laskavěji a více v souladu s tím, co si skutečně niterně přejeme. Staneme se konečně více sami sebou. Dost už bylo strachů, sebeodmítání, sebezraňování, mučivých myšlenek, pocitů nedostatečnosti, malosti, bezmoci, dost bylo depresí. Vyzvedněme si tedy každý svoje dary, vše, co jsme se díky tomu naučili. Veškerou takto získanou moudrost budeme nadále potřebovat pro OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Tak jej přivítejme...

A nyní malé ohlédnutí za událostmi posledních měsíců. Bylo zde loučení, ale i návraty a nové naděje v nových domovech plných opravdové lásky...

Rozhodla jsem se, že Nerana a Nicoletta- navrátivší holčičky z vrhu N3, si již nechám doma. Taktéž si nechám doma Nicolettky dcerku Poletuchu Praštěnou, která dělá svému jménu opravdu čest :-) Bylo by asi trošku divné, kdybych si z posledního vrhu nenechala vůbec žádného prcka doma. A Poletucha je tak trochu autista a trochu dítě s ADHD a trochu kuře melancholik :-D Takovou extra povahu jsem ve svých vrzích snad ještě neměla. A asi by ji jen tak nějaký mazlíčkář nezvládal, aby to vedlo k oboustranné spokojenosti.

Sedmero zachráněných holčiček od nezodpovědné "mazlíčkářky" se v mé péči uzdravily, zesílily a zkrásněly. Jedna z nich, ta evidentně nejstařší, nejhubenější a s menším nádorkem v podpaží, už hůž chodí na zadní nožky, pojmenovala jsem ji Líza, zůstala chronickým vrkálkem a špatně dýchá, má velmi poškozené plíce, které využívá maximálně na 40%. Avšak kontrolní výtěry všech po léčbě ATB dopadly výborně :-) Mám z nich velikou radost, jsou to prostě bojovničky :-* Po dohodě s veterináři Lízinky nádorek operovat nebudeme. Lízinka je stará babička, plíce má na štíru a anestezii by nemusela přežít. Nádorek ji zatím nijak neomezuje ani nijak výrazně neroste, tak snad tu s námi Líza ještě nějakou dobu pobude. Na to, jak vypadala, když jsem ji přivezla, kdy to byla jen chvějící se a chrchlající kostra, tak udělala nesmírný pokrok a před očima úplně rozkvetla :-)

11.9. byly dvě z těchto zachráněných holek na operaci nádorů. Americká modrá holčička měla dva velmi škaredé, nekrotické nádory na mléčce, béžová holčička měla nádory celkem 4, dva na mléčce, jeden poměrně velký a vrostlý do dutiny břišní, kdy bylo na pouhý pohmat jasně zřetelně cítit novotvar v břiše a ještě jeden měla chudinka na vaječníku, ten byl zjištěn až přímo na sále. Nechala jsem tedy této holčičce rovnou provést kompletní kastraci- tedy všechno ven. Dost jsem se bála zvláště o tu béžovou prďolku, zákrok byl náročný a dlouhý, ale veterináři v Benešově odvedli perfektní práci. Vše proběhlo bez komplikací a holky se zotavily velice rychle.

14. 9. si dvě z těchto holčiček- Černou standardní hoodedku Barču a dumbatou ruskou modrou berkshire rexičku Nelču- adoptovala kolegyňka rekvizitářka Lucka. Tam se budou mít holky opravdu moc fajn. Díky Luci :-)

Naše navrátivší chudinka maličká Nadine velmi dlouho bojovala s těmi svými bacily. První kontrolní výtěry po první várce antibiotik nedopadly dle představ. A tak vyfasovala ještě jiné ATB, poctivě je papala a my doufali. Nakonec se na nás usmálo štěstí a Nadine se výrazně zlepšila, trošku přibrala, srstička se rozzářila a už nebylo ani památky po nějakém pšikání, natož vrkání :-) Další výtěry dopadly konečně dobře :-) Hurá! Nadine jsem vrátila z té její samotky v karanténě mezi její setřičky a kamarádky do holčičí voliéry. To bylo radosti a vítání! Hned si začala s ostatními hrát, nikdo ji neprudil, nikdo ji neproháněl, nikdo po ní nedupal. Jak dojemné to bylo. Tohle Nadine potřebovala :-) Už ji nikomu nedám... Zůstane doma, sama mi řekla, že jen sem patří :-*

15.9. jsem přijala k sobě do depozitování potkaního kloučka albína. Byl odchycen na chodbě mateřské školky ve Svitavách a byla jsem kontaktována s tím, zda bych si ho mohla vzít k sobě, aby nemusel do Vendolí (kde by ho nejspíš skrmili dravcům). Tak mi ho pánové "měšťáci" dovezli do salonu. Klouček byl zprvu vyjukaný, seděl v přepravce, koukal před sebe, a i kidyž pšikal, vypadalo to, že dělá, že tam vlastně vůbec není :-D Ale hned druhý den začal být zvědavý a já zjistila, že je to milý, socializovaný a čistý a dobře živený, kamarádský úžasňák. Tak se mnou frčel domů do Strnadic. Ubytko v koupelně, protože samožřejmě nemohu dát cizího pšikajícího potkana ani do obýváku mezi svou zdravou partu, ani do ložnice, kde se toho času nacházela v karanténně ještě malá Nadine, která bojovala se svými bacily. Začali jsme s bylinkovou a vitamínovou léčbou a reagovat na ni začal v podstatě hned druhý den a pšikání pozvolna ubývalo na četnosti a za tři dny byl naprosto bez jakýchkoli příznaků, veselý a celkově fit.

A jak to bylo s albínkem dál? To byste neuhádli.... ve čtvrtek 24.9. telefon- zvednu to a na druhé straně majitelka albínka a zároveň maminka syna Tomáška, který navštěvuje školku... Velmi děkovala, velmi se omlouvala a vysvětlila situaci, co se vlastně stalo. Albínkovi, jehož skutečné jméno je Barnabáš, umřel jeho potkaní kamarád a Barnabáš se ocitl sám. Malému Tomáškovi bylo Barnabáše líto a tak Barnabáše vzal tajně s sebou do školky, aby nezůstával doma sám. No a Barnabáš se ve školce vydal na průzkum a ztratil se kdesi v budově, aniž by o tom kdokoli z dospělých měl tušení. Rodiče si samožřejmě brzy všimli, že jim zmizel potkan, ale nejdříve mysleli, že Barnabáš utekl někde v bytě a jali se jej hledat, lákat ho na pamalsky položené u škvír za kuchyňskou linkou a za skříněmi. A Tomáš? Ten zarytě dělal, že je velice udiven tím, že Barnabáš prostě zmizel ze své klece. Nic naplat, jakoby se Barnabáš vypařil. Maminka si ale všimla, že Tomáš je sice smutný, ale i nějak dost zaražený a divný. Pak se po několika dnech maminka zmínila ve školce o tom, že záhadně přišli o domácího mazlíčka a paní vychovatelka už si dala dvě a dvě dohromady :-D Tomáš nakonec přiznal, jak to skutečně bylo. Bál se, že když neposlechl a i přes zákaz vzal Barnabáše do školky, že za to bude od táty bit. Naštěstí vše dopadlo dobře. V neděli 27. 9. přifrčela celá rodina až k nám do Strnadic pro svého mazlíčka. A ne jen pro něj. Barnabáš od nás dostal kamarádku- béžovou zachráněnou holčičku, která před časem podstoupila onu náročnou operaci. Vzhledem k tomu, že byla vykastrovaná a veškeré rány již byly zcela zacelené a stehy venku, mohla bez problémů bydlet se samečkem. Holčička dostala od Tomáška jméno Rebeka a oba potkaní kamarádi si okamžitě padli do oka :-) Obrovský happy end. Tuhle vzpruhu jsem opravdu potřebovala. Krom toho, jsem od rodiny dostala spoustu dárečků- bonboniéru, láhev vína, kávu, kvetoucí čaj, 5 sklenic domácí marmelády, 5 kilo papání pro naše potkánky, snad 15 pytlíčků potkaních dobrotůtek a dropsů, 4 krabičky závěsných tyčinek a minerální kámen. A si stopadesátkrát slovo děkuji :-) Já děkuji nejen za ty dárečky a milá slova, ale hlavně za tyhle úžasné "náhody", které zahřejí u srdce. Potkaní zlatíčka, mějte se tam moc dobře :-*

Žel i mnoho staříčků nás v poslední době opustilo...

16.10. odešla tiše na Druhý břeh krásná a milovaná strakatička  Darja, usnula v krásném věku 2 let a 9 měsíců. Tak moc mě mrzí, že zrovna Darja nikdy neměla vlastní potomky, tolik života a sil v sobě měla...

Jakoby tomu Vesmír tak chtěl, tři naši Italští sourozenci odešli v řadě za sebou...

19.10. usnul navždycky náš miloučký a něžný klouček Finn ve věku 2 let a 1 měsíc. Za poslední dva měsíce dost sešel, srst prořídla, zhubnul, zadní nožky už tak moc neposlouchaly jako dřív a toho dne usnul v domečku a už se neprobudil... Potomky neměl.

25. 10. jsme měli s kamarádem a kolegou gripákem Michalem bojovku. Dovézt do Strnadic z Moravské Třebové okna, která brácha vyboural při rekonstrukci domu a které již nepotřebuje. Okna jsou jen pár let stará, v podstatě jako nová a tak jsme se domluvili, že mi je nechá. Časem se mi budou hodit. Takže jsem potřebovala dodávku a někoho, kdo na tu velkou škatuli má řidičák. Michal se ochotně nabídl, že pomůže. Domluvili jsme se s Danem- kolegou osvětlovačem, že nám půjčí pro tento účel svou dodávku. Dan ale bydlí v Mníšku pod Brdy a tak Michal brzy ráno mazal svým autem k Danovi, kde auto zaparkoval, skočil do dodávky a frčel pro mně do Strnadic. Mezitím mi píse sms Katy Rážová- ChS Ze Svahu, že by potřebovala dovézt aspoň do Prahy svoje potkaničky z krytí z Kostelce nad Orlicí od Dády Šebkové (ChS Beautiful Rats) a jestli nevím o někom, kdo by měl cestu... Michal přijel ke mně a já na něj "Mišáku, nevadilo by ti udělat si maličkou zajížďku?" a Mišák na to "Ale tak teda jo, že jseš to ty..." :-D A už jsem Katy volala, že jedu pro její krysy...Vyzvedli jsme potkaničky a pokračovali do Moravské Třebové pro okna, naložili, posvačili a frčeli zpět. Doma ve Strnadicích jsme vyložili okna a Michal s potkaničkami jeli směr Mníšek. Po cestě potkaničky předal předem pánovi, kterého si Katy předem domluvila, že potkaničky převezme a pohlídá, než si pro ně bude moci sama dojet. V Mníšku Michal předal Danovi jeho dodávku a mazal domů do Libře... Abyste věděli, takhle se to dělá! Kdo chce kam, pomozme mu tam. Rychle, hbitě a bez keců, že něco nejde :-D VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE.

23.11. postihla naší Italku Gocciu mrtvice. Vrátila jsem se z práce k ránu z noční šichty dost unavená a tak jsem udělala nejnutnější "ranní úkony" kolem zvířectva, vysprchovala se, došourala se do postele a upadla "do kómatu". Přiznám se, že jsem si nevšimla ve voliéře holek nic divného a nevybavuji si, jak Goccia toho rána vypadala. Když jsem se vyspala, zjistila jsem, že Goccia leží v rohu klece překlopená na boku a jen dýchá, ale nehýbe se. Když jsem se ji dotkla, pokoušela se vstát, nekoordinovaně mrskala nožičkama a ležíc na boku se točila dokola. To jsem věděla, že je zle. Jeli jsme na vet. Byla to jasná mrtvice. Tam Gocciu napíchali kortikoidy a B komplexem, že to aspoň zkusíme. Doma jsem se pokoušela Gocciu zavodnit čajem s medem a glukopurem ze stříkačky a posilnit trochou Calopet pasty, ale pouhé polykání pro ni bylo obrovským problémem. Žel Goccia krátce po půlnoci- už 24.11. někdy kolem 0:30 hodin vydechla naposledy. Goccia rovněž odešla bez potomků, byly jí 2 roky a 2 měsíce. Sestřička Perla, která byla na Gocciu dost upnutá, žel smutnila opravdu moc :-(

26.11. jsem našla Perlu v kleci již bez známek života... Vzdala to. Ač jí nic nebylo, bez své sestřičky tu již nechtěla být. Přestala jíst, komunikovat, stáhla se do sebe a odešla za ní za pouhé dva dny... Byla maminkou vrhu M3, zemřela ve věku 2 let a 2 měsíců.

8.12.- tedy včera- navždy usnul náš modrý klouček Tolle. Dědoušek, už hubený a pomalý, odešel na Druhý břeh v krásném věku 2 let a 8 měsíců. Žel také bez potomků...

Miláčci moji, chybíte mi :-*

Ani na to nechci moc myslet, ale čeká nás ještě mnoho potkaních odchodů. Dobrá půlka potkaní Pekelnické smečky jsou již dědoušci a bábinky. Je to odvěký úděl chovatele- naproti radosti z narození nového života stojí i smutek a loučení, když musíme čelit odchodům našich milovaných zvířecích přátel. Vždy to tak bylo, je a vždy bude. A tak si hodlám užít každý den s těmi mými ocasníky. Jsou tu pro mne a já jsem tu pro ně.

Také bych chtěla moc poděkovat všem majitelům našich Pekelníčků, kteří mi píší maily o svých miláčcích. Omlouvám se, že někdy nejsem schopna tak rychle a pružně reagovat na to množství mailů od mnoha majitelů. Všechny zprávy si čtu a vím o nich. Prosím, nehněvejte se, že někdy odepisuji dost opožděně. Není to tak, že bych Vás ignorovala, že by mě nezajímaly příhody ze života Vašich miláčků. Právě naopak. Jsem moc ráda, že mi píšete, avizujete, jak se vaši potkaní kamarádi mají, co je u vás nového nebo jaké bláznivé kousky jste své potkánky naučili. Pište i nadále. Přečíst si vaše povídání, obzvláště, jsou-li to zprávy veselé a spokojené, je pro mně vzpruha a radost. Aspoň vím, že jsou na světě i skvělí lidé a že jsou moje potkaní děti u vás milovaní a já jim dobře zvolila jejich domov. Někdy jen nemám mnoho času odepsat a tak maily, které neobsahují například urgentní prosby o pomoc (ty obvykle řeším okamžitě, jakmile si je přečtu), musím odložit na později. Nechci vás rychle odbýt jedinou strohou větou a nazdar. To není můj styl. Občas se i za jediný den nakupí hodně mailů a když nemám moc času, musím okamžitě "selektovat", u čeho je nutná odpověď ihned a co je možné odložit na později, až bude pracovně méně náročný den a tím více času na další věci. Když jeden žije sám, rodina daleko, dvě práce na krku, cestování skoro denním chlebem, kopa zvířat, dům a zahrada a nutnost se o všechno plnohodnotně postarat a k tomu ještě stíhat spát a odpočinout si... dá to práci, to mi věřte. Tak prosím, buďte shovívaví. A pokud budete potřebovat něco honem rychle vyřešit, rychle se poradit apod, ideálně mi zavolejte. Pokud to z pracovních důvodů nevezmu hned, zavolám nazpět jakmile budu mít chvilku. Stále jsem tu pro vás, nebojte.

Co přinesou další dny? Necháme se překvapit. Vítám nové chvíle s nadějí, že to dobré a krásné tu bude navždy s námi. Aspoň v našich srdcích určitě. A když si dáme tu práci, dostaneme mnohem, mnohem víc. Tak pojďte s námi prožít tu chvíli TEĎ a vydat se vstříc novým okamžikům s důvěrou, že vše bude přesně tak, jak má být...