Úvodní stránka>Odešli na druhý břeh :'( / Left to other riveside :'(>Matea PotkanViv

Matea PotkanViv

Meluzína

K jaru tráva zelená se, v létě třešně dozrají,

na podzimní les a houští pestré barvy padají.

V zimě meluzína dýchá, mráz na okna kreslí,

děti na náměstí zvesela výskají kolem jeslí.

Bylas rozpustilé dítko s nahými zády,

ve všech sis našla kamarády.

Toliko radosti, cizí i naší, když jsi byla s námi,

Ten pískot, když mlíčko mladí hledají mezi vámi-

maminkami. Uměla jsi život dát, smysl nastokrát.

I když přišly potíže, já nenechala život, jenž jsi dala,

jen tak nazdařbůh a pomoc vyhledala.

Tak jsi dala první vrh, já pyšná byla na Tebe.

Vzpomínám, jak jsme na balkoně hledívaly na nebe

a přály jsme si obě stejnou věc.

Dodnes je naším tajemstvím, obě víme přec.

Tajuplné jsou cesty, kterými projdeme.

Nedočkavě těšily jsme se, co nového najdeme.

Našly jsme společně trojici mrňousků,

já za ten dar líbala tě do fousků.

A pyšná dvakrát tolik než prve byla jsem na Tebe.

Zas obě jsme se dívaly na to blankytné nebe.

Užívaly jsme si dětí, těch vysněných, a tužeb složitých,

radovaly se z času s námi dvěma prožitých.

Čas relativním pojmem jest,

připadal mi vždy jako rána v pěst.

Udeří rychle, náhle, s razancí, jež statného reka složí.

Utne tu idylu, náš vysněný svět zastele do mlžných loží.

Ta zima poslední, v níž meluzína ševelí, mrazivými steny naříká…

Konec jedné kapitoly v kronice rodu, s pompou vytýká,

jak výjimečná jsi pro mě byla.

Jedinečná, jako žádná jiná.

Uvidím zas jarní zeleň, stejnou jako obvykle?

Budou třešně chutnat sladce či nějak jinak nezvykle?

Doufám, že nebudu dlouho sama se svým steskem.

Snad mi čas odpoví funěním do ucha a omotaným ocáskem…

To jediné je pocta Tobě.

Věnováno Mátince

na věčnou památku...

Matea, Máťa, Mátinka, Máťulka, zlatíčko v plyšovém kožíšku odešla na Druhý břeh dne 5. ledna 2013 ve věku 2 let a šesti měsíců. Odešla tiše a pokojně ve spánku mezi svými mladšími kamarádkami. Krom šedého čumáčku, mírně řidší srsti a důstojného jednání by nikdo neřekl, že je to už paní v letech a nikdo by jí nehádal její věk. Byla do posledního dechu krásná jako poupátko a vládla kleci jako rozumná alfa samice. Všechny holky jí respektovaly.

Přišla ke mě společně se svým bráškou jako mrně s plešatými zády, protože zrovna přesrsťovala, doma si z ní tenkrát můj bratr utahoval. Matea nejenom, že rázem obrostla hustou srstí, ale stala se nenahraditelnou součástí naší party. Její elán a nadhled, vlastní potkaní názory, které si dokázala s nonšalancí prosadit, její zdraví a vitalita, to jsou věci, které jsem na ní obdivovala. Stala se zakladatelkou pekelnické linie velveteenů a nepřímo i linie dlouhosrstých. Její děti z obou vrhů podědily výborné povahy a osobitý charakter.

Prožila se mnou mé "vylétnutí z hnízda" i návrat domů a byla mi spolu s naší potkaní "starou gardou" velkou oporou, když se něco nedařilo.

Máťo, děkuju, že jsem měla tu čest prožít s Tebou kousek svého života. Nikdy nezapomenu...